Svoje první setkání s internetem si pamatuju dodnes; rok pětadevadesát a aktivní gymnaziální pedagog nás vzal do počítačové laboratoře na matfyz a nechal nás, ať si klikáme. Po krátké chvíli se mi podařilo nechat celý počítač zamrznout (i když v těchhle dřevních dobách to asi nebylo nic neobvyklého), tak jsem zkusil tvrdý restart. Pomohlo to; trochu hloupé bylo, že jsem netušil, jakou nabídku jsem zvolil při bootování – zkusil jsem náhodně jednu, ale rozběhnout Internet Explorer 3.0 (nebo kolik to tenkrát bylo) se mi nepodařilo. "Ty jsi s tím něco dělal?" zeptal se přivolaný pedagog. "Já? Ne." (Zapírat, zapírat, zapírat.) "No vidíš, ty počítače jsou plný záhad," řekl profesor, rebootoval ještě jednou, tentokrát správně.
Pak už to jelo jako po másle; dostal jsem se na nějakou stránku, přečetl si, o čem se tam píše, a bystře kliknul na některý z odkazů. Rozumíme si? Když někdo psal o něčem, co viděl jinde na internetu, přidal tam takové to podtržítko, že áno. Ale dnes? Na blog teď píše kdejaká nuzota a ta to povětšinou co? Povětšinou neudělá.
A když už by to náhodou byla schopna udělat, je přesvědčena, že dané problematice rozumí mnohem víc než autor původního textu a odkaz nedá, protožtendleten gůglrenk přeci nebude zvyšovat tomu idiotovi, co o dané věci vůbec nic neví.