Do příchodu gmailu jsem se jako čert kříží vyhýbal freemailovým službám; ne snad z nějakého snobství, ale nejdřív mi spolehlivé spojení se světem zprostředkovaly fakultní servery, aby si posléze jeden nedostudovavší spolužák jednoho miláčka kdesi připojil a nabídl mi fešáckou adresu tam.
Vzhledem k tomu, že jsem se choval mravně, mailoval si jenom s chytrými lidmi, u oběda dojídal i polévku a před spaním se modlil Zdrávas, mi nikdy nechodily spamy. Prostě nikdy.
Až se jednou stalo to, že vyšel mě zmiňující článek v opravdových novinách. Pravda, pouze Literárních, ale i to dalo událostem poměrně rychlý průběh. Napsal jsem panu redachtorovi dopis a ten byl, světe, div se, otištěn jako odpověď; bohužel nejen v té klasické, papírové verzi zmíněného plátku, ale i v jeho moderní, internetýrové verzi. Podepsán mým jménem a, žel, mojí plnou mailovou adresou.
Já netuším, jak fungují internetoví spamboti, ale tuším, že když kromě jedení dušené mrkve s hráškem mě maminka nejvíce nabádala, abych svojí e-mailovou adresu rozhodně neříkal žádným starším pánům, tak na tom něco bude. Když mi tehdy během pár dní začaly spamy chodit, došlo mi, že je něco špatně.
Zkusil jsem odeslat stručnou prosbu, zda by nemohli ten mail upravit do nějaké rozumnější podoby. Mailem, pochopitelně – na stejnou adresu, jako jsem předtím zasílal svůj rozhořčený dopis, z níž mi bylo poté odpovězeno. Odpověď? Nula. Párkrát jsem ještě zkoušel i zavolat, ale na čísle uvedeném na webových stránkách bylo několik dní ticho, tak jsem se na to zcela vědomě vykašlal; co taky s tím?
Jen od té doby rozmítám o konceptu řidičských průkazů pro používání internetu. A kdo čeká na závěr bajky morální ponaučení, tak už je napsáno v perexu. Rozchod.